Když Ludmila Růžková v roce 1948 odjela s dětmi do Francie, počítala s tím, že její muž dorazí za ní. Znovu se viděli až v roce 1968.
Do Volmanovy vily v Čelákovicích jsem se jel podívat kvůli architektuře. Odjížděl jsem a pořád myslel na těch dvacet let.
Továrník Josef Volman si vilu nechal postavit na konci třicátých let. Zemřel za války, v roce 1943. Vedení továrny po něm převzal jeho zeť Jiří Růžek. Po komunistickém převratu se rodina rozhodla odejít. Ludmila se s dětmi dostala do Francie, kde se živila úklidem. Jiřího zadrželi a uvěznili. Skončil v Jáchymově, tak jako mí dva prastrýcové, stejně jako dva prastrýcové mé manželky.
Z vyprávění při prohlídce mi utkvělo několik detailů. V cele určené pro jednoho jich bylo jedenáct. Spali přikrčení na betonové podlaze. Poprvé se mohl pan Růžek osprchovat až po osmi měsících. Když dostal zápal plic, musel dál pracovat v uranových dolech.
Po propuštění mu v továrně, kterou dřív vedl, nabídli, že může vozit uhlí do kotelny. Odmítl a šel pracovat jako dělník do Kladna. Ludmile psal dopisy, které StB nikdy nedovolila doručit. Na ambasádě jí mezitím tvrdili, že o ni nemá zájem. Když se za ní v roce 1968 konečně dostal, jejich děti už byly dospělé. A oni dva se po těch dvaceti letech znovu sešli. Na to jsem při prohlídce myslel asi nejvíc.
Po roce 1989 se marně domáhali majitelé v restitučním řízení své zabavené vily. Ta mezitím zchátrala a squatteři a zloději kovů ji přivedli téměř k zániku. Až místní podnikatelé a mecenši dům odkoupili a pustili se do obnovy s ateliérem Marka Tichého, který později vedl i rekonstrukci pražského InterContinentalu.
Ze všech funkcionalistických vil, které jsem zatím navštívil, je pro mě tahle nejkrásnější. V každé místnosti jsem našel něco, co jsem si chtěl vyfotit. A když se teď na ty fotky dívám, vybavuje se mi, že právě tady Ludmila s Jiřím kdysi žili a že po válce stačilo pár let, aby se jim život obrátil naruby.
Vedle příběhu Ludmily a Jiřího ve mně pořád zůstává i ta znovu vydobytá krása vily. Je to nejkrásnější funkcionalistická vila, jakou jsem zatím navštívil. Rekonstrukce je tak citlivá, že kdyby mi někdo řekl, že ten dům postavili před pěti lety, věřil bych mu. Skoro devadesát let stará architektura a pořád tak svěží.
Líbí se mi i to, že vilu zachránili právě lidé z Čelákovic. Tím, že se na její záchranu složili, se po svém přihlásili k odkazu Josefa Volmana, kterému se říkalo čelákovický Baťa. V devadesátých letech podobné domy často chátraly, zatímco se rozhodovalo, komu budou patřit. Tady je dnes vidět, co se může stát, když se najdou lidé, kteří domu vrátí krásu a otevřou ho ostatním.
O to, aby vila žila i dnes, se stará místní spolek. Náš průvodce vyprávěl s takovým zaujetím, že mě bavilo poslouchat i to, co o vile zatím neví. Pořád po tom pátrá. Na konci nás poprosil, abychom návštěvu doporučili dál. Každá prohlídka pomáhá spolku hradit provoz vily.
Tak to doporučení posílám dál. Zajeďte si do Čelákovic na komentovanou prohlídku Volmanovy vily. Na fotkách uvidíte, proč jsem tam pořád vytahoval foťák. Až tam budete stát sami, možná se vám taky nebude chtít odejít.